|      
 
 Uprostřed prázdnoty
 
 "Na tohle se můžu vyprdnout!" zabručel si Jonáš Polovský pod vousy. Zlobil ho centrální počítač lodi a nebylo to na této 
cestě poprvé. Od té doby co ztratil hlavního údržbáře Larryho šlo všechno od desíti k pěti.
 
 Jako první odešel hlavní komunikační laser – to bylo ještě ve fázi akcelerace lodi. Když protáhnete nějaké křehké 
zařízení oblakem vodíkového plynu relativní rychlostí 94% c tak už to nespravíte, ani kdybyste se na hlavu postavili. 
Pak se hlavní počítač zdráhal aktivovat náhradní komunikační okruh. Jonáš musel sám vylézt z obytného prostoru a ve 
skafandru se protáhnout pod vnějším ochranným pláštěm až na záď, kde bylo nutné ručně přepájet několik spojů, následně 
je odizolovat, odstínit a pečlivě srovnat pod kryt, což ve skafandru není žádná legrace, zvlášť když váš model 
ochranného obleku byl moderní naposledy za krále klacka a vypadá jak panáček z reklamy na pneumatiky.
 
 Následné přeprogramování ovladače už bylo jen třešničkou na dortu, ale i tak byl Jonáš rád, že mu s tím pomohl jeden z 
nových členů posádky.
 
 Celá loď byla pořádně v letech už když s ní Jonáš začal létat, nové měla jen motory a ochranné štíty, a teď, po několika 
cestách mezi Zemí a Atlantidou, jak kolonisté nazvali terraformovanou planetu u Epsilon Eridani, byla nepřetržitě v 
provozu už více než jedno století palubního času, což vydalo skoro na dvojnásobek pozemských let.
 
 Každý kdo létal mezihvězdně musel být připraven na to, že když se vrátí na planetu ze které startoval uvidí docela nové 
zvyky, technologie a ze starých přátel jen těch pár, co nezemřelo stářím. Interstelární plavidla se na každé zastávce 
modernizovala a dovybavovala současnou technikou a většinou se obměňovala i značná část posádky. Noví lidé přinejmenším 
věděli jak zacházet s novými počítači – o tom si mohl Jonáš nechat tak nanejvýš zdát.
 
 Proto ho mrzela ztráta údržbáře. Byl jediná osoba, která byla na lodi stejně dlouho jako Jonáš sám. Vlastně ještě déle, 
neboť se na loď dostal dřívějším transportem (interstelární i interplanetární plavidla se montují ve volném prostoru jak 
z konstrukčních tak ekonomických důvodů).
 
 Celý životní příběh Larryho byl vůbec směsicí smůly a podivných náhod. 
Býval laborantem v bioradiologickém ústavu na nějaké americké univerzitě a postupem času se u něj vyvinulo velmi ošklivé 
rakovinné onemocnění. Prodělal nejrůznější terapie, ozařování, transplantace, další ozařování, genová terapie, prionová 
blokační terapie, nanostroje a ještě hromada dalších, nic nezabralo, alespoň ne pořádně. Jeho šéfová, z bůhví jakých 
pohnutek, ho protlačila do vojenského výzkumného projektu, který měl za úkol dokázat, že lidské vědomí lze přenést do 
stroje. Larry tak skončil v těle humanoidního robota, což ssebou přinášelo jak výhody, tak nevýhody. Propojení 
paměťových okruhů lidského typu s čistě datovou počítačovou pamětí nebylo dokonalé, ale takřka okamžitý přístup k 
encyklopedickým znalostem byl pořádné plus. I když jste za to obětovali chuť na sex. Ostatně ne že ten by vám v 
robotickém těle k něčemu byl. O tomhle tématu Larry rád žertoval. Samozřejmě nelze opomenou výrazně prodloužený život, 
rozhodně proti těm několika měsícům, co Larryho tělu stravovanému rakovinou zbývaly. Bohužel velká část společnosti měla 
značné výhrady k takovému "obcházení" smrti. Pro úřady Larry prakticky přestal existovat. Úředníci raději ani neřešili 
volební právo Larryho nového těla a prostě ho klasifikovali jako humanoidního robota. Kompletně i s vlastnictvím. To 
připadlo státu.
 
 Tak se svou proměnou změnil Larry i zaměstnání. S pomocí několika starých přátel se tajně přihlásil se do mezihvězdné 
nákladní flotily a po kratším výcviku byl přidělen na loď "Leif Eriksson". Bylo to vyřazené armádní meziplanetární 
plavidlo, které ISTC (InterStellar Travel Company) koupila za značně podezřelých podmínek a s nemalým nákladem 
uzpůsobila pro mezihvězdný let.
 
 Na ní se potkal s Larrym Jonáš. Jonáš byl tehdy ještě mladíček, čerstvě po 
škole. Protože společnost Starlight byla jak sponzorem jeho univerzity, tak strategickým partnerem ISTC, měl Jonáš při 
shánění zaměstnání o starost méně. Navíc po šílencích ochotných obětovat svůj osobní život pro šanci na cesty k jiným 
hvězdám byla vždycky sháňka. Jonáš s Larrym si docela padli do oka, a to že jako jediní tvořili po dlouhá léta jedinou 
stálou posádku lodi je sblížilo ještě více. Na každé cestě trvající několik let sice měli vždy společnost pasažérů a 
dočasné posádky, ale ty po vysazení na cílové planetě už víckrát neviděli. Jenom doktor Marcello, původem Ital, který s 
nimi letěl na první cestě k Atlantidě, je pokaždé přišel přivítat na kosmodrom, když přistály orbitální transportéry.
 
 Poslední zastávka byla u Atlantidy. Neproběhla zrovna šťastně. Při brzdném obletu Epsilonu se porouchal úchyt tepelného 
štítu a Larryho, který to ve volném prostoru opravoval, sežehl výboj slunečního větru. Kdyby měl ochranný oblek jako 
normální člověk nemuselo se nic stát, ale Larry rád využíval toho, že jeho tělo nemuselo dýchat a nemohlo zmrznout.
 
 Nováčci, kteří přišli na loď nebyli špatní, ale Larryho nahradit nemohli. Teď, na půli zpáteční cesty, začala na Jonáše 
doléhat osamělost. A zlobil ho počítač. Byl to nový model z Atlantidy. Nevyznal se v něm.
 
 "Trishame! Na můstek! 
Okamžitě!" Řvát do interkomu byla nevychovanost, ale Jonáš si to jako kapitán lodi mohl dovolit.
 "Jak přiměju tenhle 
křáp, aby mi nahrál do kapesního počítače novou hudbu? Odmítá se to spojit s tim mym předpotopním šmejdem..." vyjel 
Jonáš na mladíka který dorazil na můstek. 
"Musíte to přidat do knihovny zařízení, pane. Vidíte, už to funguje." Kožený 
výraz neprozrazoval nic. Jonáš přesto cítil, že se mladíka dotknul. A že mu byl trochu k smíchu. 
"Děkuju, já se s tímhle 
asi už nenaučím. Má to úplně jiné ovládání, než jsem zvyklý. Tohle bylo nedůležitý, ale jsem rád, že vás tu mám. Ten 
ovladač na komunikační laser bych sám dohromady nedal a museli bysme jet na záložním počítači, což by týhle cestě na 
komfortu nepřidalo." Trisham se malinko pousmál "Děkuji, pane."
 "Můžete jít." Jonáš mu dál nevěnoval pozornost. V 
mladíkově přítomnosti se cítil nesvůj. Jako by si s ním neměl co říct.
 
 Nová hudba mu náladu nezlepšila. Nebyl na takový styl hudby zvyklý. Nakonec si raději pustil klasiku. Jonáš měl vždycky 
pocit, že ke stavu beztíže se nejlépe hodí Bach, ale málokdo s ním ten názor sdílel. Ani Larrymu Bach nevyhovoval. Míval 
raději současnější hudbu. Ale Jonáše by nikdo nepřesvědčil, že americký gruntbarf může skrývat jakékoliv kvality. Byl 
ochotný přetrpět skoro cokoliv, včetně popu, který zněl většinou úplně stejně (poznat jednu písničku od jiné bylo skoro 
nemožné), ale gruntbarf ne.
 
 Stav beztíže byl událostí sám pro sebe. Loď na cestě několik let zrychlovala s 
přetížením 1g a teď už skoro půl roku letěla na volnoběh téměř rychlostí světla. Za několik málo týdnů se loď otočí 
kolem své osy a začne brzdit zase s přetížením 1g. Každý přechod ale znamená plno práce pro posádku. A pro čistící 
roboty. Jonáš se pokaždé mohl popukat smíchy, když viděl záběry bezpečnostních kamer z jídelny ve chvíli, kdy skončilo 
období akcelerace. Během několika minut se začalo všechno vznášet a pasažéři pokaždé i přes Jonášovo varování nechali 
všude možně válet všemožné smetí, zbytky, ale i důležité doklady. Docela problém způsobila na jedné z minulých cest 
nádoba s pomerančovým džusem. Odplachtila do ventilace, kde se roztrhla a obdařila velkou část lodi vůní a lepivým 
povlakem na stěnách a přístrojích. Od té doby při každém přechodu Jonáš uzavíral větrací systém až do doby po kontrolním 
úklidu.
 
 Když Jonáše přestalo bavit poslouchání hudby a procházení záznamů z bezpečnostních kamer, rozhodl se udělat kus práce. 
Spustil kontrolu systémů a v mezičase se věnoval studiu příručky k počítači. Nejtlustší část byla věnována ovládání 
programů, ale byla vesměs napsána tak nesrozumitelně, že z toho Jonáše jen rozbolela hlava. Ze zamyšlení ho vytrhnul 
varovný signál nalezené chyby. Jeden okruh v sekci C6 hlavního motoru neodpovídal. Po důkladnějším prozkoumání příčiny 
bylo jasné, že to bude vyžadovat manuální opravu. Lodí se přenášely slabounké záchvěvy způsobené občasnými nárazy 
miniaturních částic do čelního štítu. Člověk je nemohl cítit, ale postupem času to vychýlilo kontakt jednoho vodiče u 
ovládacího panelu magnetického urychlovače bussardova ramjetu.
 
 Jonáš by sice mohl říct některému z nových členů 
posádky, aby se postaral o opravu, nebo k závadě navést robota, ale protože se chtěl trochu protáhnout a rozhýbat 
rozhodl se, že se opravy chopí sám.
 
 S lehkostí proplul obytnou částí lodi. Přes varování počítače vlezl do strojové části bez ochranného obleku. Nebylo moc 
čeho se obávat. Rozsáhlé prostory strojové části lodi byly ventilovány a pečlivě udržovány. V případě nouze mohly 
sloužit jako obytné prostory, i když se značně menším komfortem než obytná část.
 
 Oprava mu zabrala sotva pár 
vteřin, ale Jonáš zůstal ve strojírně několik hodin. Uklidňovalo ho známé prostředí. Nemusel věnovat pozornost podivným 
vyskakujícím upozorněním nového palubního počítače. A ani novým členům posádky. Stýskalo se mu. Po Larrym, po 
Marcellovi, po starých dobrých časech, po Zemi, po škole, po jeho první holce. Utekla od něj těsně před státnicemi. 
Možná i proto se dal k mezihvězdné flotile. Od té doby žádný pořádný vztah neměl, jak taky, když byl v jednom kuse ve 
vesmíru a stárnul sotva poloviční rychlostí, než lidé na zemi. Dumat nad tím teď nemělo smysl, byl uprostřed prázdnoty a 
cítil se osaměle.
 
 Další týden slavila jedna pasažérka narozeniny. Trisham se chopil iniciativy a zorganizoval oslavu v jídelně. Bůhví jak 
se mu s pomocí několika dalších lidí z nové posádky podařilo uplácat něco jako dort. Na oslavě se sešlo celé osazenstvo 
lodi.
 "Copak, že se držíte stranou, pane?" K Jonášovi sedícímu zaraženě v rohu jídelny a ožužlávajícímu kus dortu 
doplachtil Trisham. 
"Až dorazíme na Zemi, zůstanete na lodi? Poletíte se mnou zpátky k Atlantidě?"
 "Ne pane, mám 
domluvené zaměstnání ve výzkumném metalurgickém ústavu na Marsu." 
"A plánujete ještě někdy cestovat mezi hvězdami?"
 "Asi ne pane. Chtěl bych si založit rodinu a taková cesta by mě od ní oddělila. Nechtěl bych být tak osamělý."
 "A 
myslíte, že někdo z těchto lidí co jsou teďka tady se se mnou ještě někdy setká, že poletí na Atlantidu?"
 "Myslím, že 
ne. Co máte plánu vy, až budeme ve sluneční soustavě?"
 "Zajdu si do luxusního bordelu..."
 "Prosím?"
 "Víte 
Trishame, člověk jako já žije mimo čas, neni už součástí společnosti vod který vodlítal, je furt mladej a přitom pořád 
starej. A v bordelech se skoro nic nezmění bez vohledu na to, kolik času uběhlo. Cejtim se tam míň vosamělej. Jo, a ty holky pomáhaj taky..."
 
 
 
 
 
 Ďalšie, už zverejnené poviedky:
 1. poviedka: Detektiv
 2. poviedka: MOONKiller
 3. poviedka: Poselství z budoucnosti
 4. poviedka: Boj o život: Vraždiace baktérie
 5. poviedka: Archa 12
 6. poviedka: Žerty stranou
 7. poviedka: Drobná pocítacová haluz :)
 8. poviedka: Agenti
 9. poviedka: Sérum smrti
 10. poviedka: Kozel zahradníkem
 11. poviedka: Pohlad do neznáma
 12. poviedka: Na cestách
 13. poviedka: Úsvit Noci
 14. poviedka: Cesta galaxiou
 15. poviedka: Pomsta Sithov
 16. poviedka: Výměna
 17. poviedka: Výzkum
 18. poviedka: Ja, a moje druhé Ja
 19. poviedka: Právo na život
 20. poviedka: Jsem laik
 21. poviedka: Pozorovateľka
 22. poviedka: Niečo, čo poznám
 23. poviedka: Blízky nepriateľ
 24. poviedka: Spomienky na zajtrajšok
 25. poviedka: Šťastně až do smrti
 26.  poviedka: Penta
 27.  poviedka: Phobos
 28.  poviedka: Misia Son Umut
 29.  poviedka: Lidojedi
 30. poviedka: Hra bohov
 31. poviedka: Biela chodba
 32. poviedka: Ruka
 33. poviedka: Firma - TimeTraveller
 
 | 
Creshaw
window
mercdok
efgh
iskar
tryas
atrox
pEpinko